Poezie je teologie. (Prohlásil Dante podle Boccacciova svědectví.)
Nezemřel jsem, ale ze života nic nezůstalo.
Tak bohové s kormidlem v rukou vlídnost zjevují násilím.
Smutný je život, jímž provívá odporná chtivost peněz jako ledový vítr.
Ne ze souhlasu, ale z pochybnosti se rodí pokrok.
Zkušenost je učitelkou všech věcí.
Ach, jak lidský duch je neznalý osudů příštích, neumí zachovat míru, když zpychne záplavou štěstí.
Spravedlivý člověk je nejklidnější, nespravedlivý však je pln největšího neklidu.
Pravá únava je únava z nevědomosti.
Ctnost rodičů je velké věno.
Kdo otravuje důvěru, vraždí budoucí pokolení v mateřském těle.
Nezlob se, nenaříkej a využij svého rozumu.
Čas se donekonečna rozvětvuje a směřuje k nesčetným budoucnostem.
Nesmíme se nechat zmást důkazy!
Lidé mají dvojí tvář: nemohou milovat bez toho, aby přitom nemilovali sami sebe.
Dvojí věc chce pravý muž: nebezpečí a hru. Proto chce ženu: nejnebezpečnější hračku.
Smrt, znovu tvoříc, zachovává.
Život v nerozumu je životem nejpříjemnějším.
Absolutní dokonalost se zdá být rušivá.
Zlé oko závidí i chléb a vidí nouzi na svém stole.
