1469 – 1527
Italský renesanční politik, historik, literát, vojenský teoretik. V politických traktátech popisuje stát a principy vládnutí. Ideál státu odvozuje z římské republiky (Vlády a státy), z rozboru situace však soudí, že Itálii může sjednotit jen silný panovník (Vladař), oprávněný použít k zajištění blaha státu i násilí (machiavelismus). Machiavelliho pojetí společenských zákonitostí, teorie politiky a vlády zobecňuje zkušenosti florentské republiky přelomu 15. a 16. století předpokládá, že společnost podléhá přirozeným zákonům a za hybnou sílu dějin považuje materiální zájem.
1875 – 1955
Německý prozaik a esejista, bratr Heinricha, otec Klause a Gola Mannových. Jako odpůrce fašismu od roku 1933 v emigraci (dočasné československé občanství, Švýcarsko, USA). Je autorem románů s autobiografickými rysy (Buddenbrookovi, Kouzelný vrch) a povídek (Tonio Kröger, Tristan, Smrt v Benátkách). Protifašistický ráz mají romány Doktor Faustus, tetralogie Josef a bratří jeho, novela Mario a kouzelník. Román Lota ve Výmaru zobrazuje epizodu z Goethova života.
121 – 180
Římský císař, filozof, představitel nejmladšího období stoicismu. V letech 162–166 vedl boje s Parthy, bojoval s Kvády, Markomany a Jazygy (v letech 167–175 a opět od roku 177). Svoje filozofické názory vyložil v řecky psaných aforismech Ta sis heauton (Hovory k sobě). Stoicismus v jeho pojetí získal nábožensko-mystický charakter, v etice byl fatalista a hlasatel askeze. Svou filozofií ovlivnil křesťanství, které jako císař pronásledoval.
1882 – 1956
Anglický spisovatel a dramatik, celosvětově známý zejména cyklem knih o Medvídkovi Pú. Jeho tvorba byla ale rozsáhlejší a věnoval se i literatuře pro dospělé.
1622 – 1673
Francouzský dramatik, herec a divadelník. Jako herec a ředitel divadelní společnosti hrál 13 let na francouzském venkově, poté u královského dvora. V rámci klasicismu usiloval již o realistické zobrazení dobových problémů, o individualizaci postav, demokratismus. Úpravami, napodobováním a později vlastní tvorbou navázal na antické, italské a španělské divadlo a nejlepší tradice francouzské lidové literatury.
1533 – 1592
Francouzský filozof a spisovatel pozdní renesance. Kromě cestopisných vyprávění je autorem trojdílných Esejů, v nichž vytvořil a mistrovsky zvládl tento literární žánr jako nejvhodnější výraz své skepticky a hédonisticky orientované filozofie života. Jeho pochybování má pozitivní smysl, je ostrou kritikou vládnoucího scholastického dogmatismu, autoritářství a nesnášenlivosti. Montaigneova skepse není ani pesimistická, ani agnostická. Obhajoval život jako absolutní hodnotu mající smysl v sobě samém. Školou dokonalého života je podle Montaignea příroda.
1689 – 1755
Francouzský spisovatel, historik a filozof, představitel filozofie francouzského osvícenství. Byl zastáncem názoru, že úkol filozofie je v poznávání příčinných souvislostí materiálního světa, který se pohybuje nezávisle na bohu podle zákonů mechaniky. Materialisticky orientovaný senzualista, stoupenec teorie odrazu, připisoval však rozumové reflexi úlohu samostatného zdroje poznatků. Proti středověkému pojetí dějin postavil myšlenky geografického determinismu. Je pokládán za jednoho ze zakladatelů geografické školy v sociologii.
