1304 – 1374
Italský básník a prozaik. Považován za "otce humanismu". Svou milostnou lyrikou v toskánštině (Canzoniere – Zpěvník) založil spolu s Dantem a G. Boccacciem italsky psanou literaturu. Postava opěvované Laury, s níž se setkal roku 1327 v Avignonu, tehdejším sídle papežů, má již na rozdíl od "ušlechtilé paní" sladkého nového stylu a Dantovy Beatrice výrazné pozemské rysy. Psychologická a citová hloubka jeho lyriky, odrážející niterný rozpor mezi touhou po lásce a slávě a náboženskými úvahami, učinila z Petrarcova díla vzor pro pozdější evropskou lyriku.
427 př.n.l. – 347 př.n.l.
Řecký filozof, zakladatel objektivního idealismu, ideolog otrokářské aristokracie. V Athénách založil kolem roku 387 př. n. l. filozofickou školu (Akademii), žák Sokratův, učitel Aristotelův. Platónovo filozofické učení obsahuje prvky pythagorejské, otecké, herakleitovské, eleatské a sofistické, je syntézou racionalismu a mystiky. Za pravé bytí považoval Platón svět idejí, tj. racionálních podstat, ve skutečnosti ovšem hypostazovaných obecných pojmů. Jedinečné věci jsou pouze odlesky idejí. Pravou skutečnost nelze uchopit smysly, nýbrž jen poznáním rozumovým. Duše uvězněná ve smrtelném těle se rozpomíná na svět idejí, v němž dříve přebývala.
254 – 184 př. n. l.
Starořímský autor komedií. Dochovaných 21 komedií tematicky děleno na intrikové: Lišák Pseudolus (předloha libreta Voják a tanečnice od B. Martinů), Komedie o strašidle, a charakterové: Komedie o hrnci (předloha Moliěrova Lakomce), Chlubný vojín, česky též Tlučhuba (vzor pro Shakespearova Falstaffa); mytologickou travestií je Amfitryon (předloha Moliérova a Kleistova Amphitryona), vážnou činohrou Plenici a situační komedií Blíženci (zpracováno W. Shakespearem jako Komedie plná omylů). Významně ovlivnil světovou komedii, zvláště od 15. století inspiroval dramatiky nejrůznějších národností.
2388 - 2356 př.n.l.
Vezír v době vlády faraona Džedkarea Isesiho, předposledního panovníka 5. dynastie v Egyptě kolem roku 2350 př. n. l. Je autorem jednoho z nejproslulejších děl - Knih moudrých rad do života, tj. jednoho z mravních egyptských naučení. Byl pokládán za prototyp dokonalého úředníka a mudrce, také proto se prý dožil ideálního věku, za který Egypťané považovali 110 let. Text Ptahhotepova naučení se dochoval celý pravděpodobně díky tomu, že už ve starověku byl pokládán za dokonalou ukázku svého literárního žánru a byl používán jako učebnice v písařských školách (nejstarší dnes známý opis pochází z doby 11. či 12. dynastie kolem roku 2000 př. n. l.). V egyptských literárních pramenech je jeho autor zmiňován ve stejné řadě spolu s dalšími mudrci, např. Imhotepem či Hardžedefem.
1. století př.n.l.
Autor latinských mimů a herec, původně otrok, pocházející ze Sýrie. Jeho důvtip a talent si získal přízeň pána, který mu udělil svobodu a dopřál mu vzdělání. Zachovaný výbor sentencí z jeho her, Myšlenky z životní etiky, je dodnes oblíbený a čtený.
1799 – 1837
Ruský národní básník, prozaik a dramatik, zakladatel nové ruské literatury a tvůrce novodobého ruského básnického jazyka. Již v raném období tvorby vyzkoušel téměř všechny lyrické žánry soudobé poezie. Vrcholným dílem tohoto období je pohádkový epos Ruslan a Ludmila. Problematika moderní osobnosti, zobrazená zpravidla v romantických poémách, je vrcholně umělecky ztvárněna v románě ve verších Evžen Oněgin. Puškinova koncepce ruských dějin, zdůrazňující lidový a národní princip, byla východiskem dramatu Boris Godunov, poém Poltava, Měděný jezdec, povídky Kapitánská dcerka i historické práce Dějiny pugačevské vzpoury. Ve 30. letech 19. století vznikla významná díla prozaická i dramatická, tzv. malé tragédie. Zemřel na zranění při souboji, do něhož ho vehnaly intriky dvorní společnosti.